Historie

Potřebu mezi sebou komunikovat pociťuje lidstvo od počátku. Zpočátku mezi sebou lidé komunikovali pouze zvuky, ale postupně se komunikace vyvíjela (přišli slova, písmo, atd.). Největší rozvoj nastal během posledních dvou století s objevem elektromagnetických vln, které se mohou volně šířit prostorem[1], tím nastal počátek bezdrátové komunikace (přenosu dat). Princip je takový, že elektromagnetická vlna (a v ní zakódována data) je vysílána anténou (vysílačem) do prostoru okolo ní, kde může být zachycena přijímačem. Během šíření prostorem sice může být ovlivněna řadou faktorů, ale tato nevýhoda oproti „drátové“ komunikaci, je kompenzována tím, že můžeme být mobilní a v prostoru dosahu signálu se můžeme pohybovat.

První experimenty s elektřinou se objevili již v 6. století př. n. l díky objevu, který učinil řek Tháles Miletus, když si všiml, že malé objekty jsou po tření přitahovány k jantaru[2]. Magnetismus[3] byl poprvé popsán Senecou a Lucretiem Carem v 1. století př. n. l.

Síla mezi dvěma elektricky nabitými předměty byla poprvé změřena Ch. A. de Coulombem v r. 1777 (tzv. „Coulombův zákon“). Magnetismem způsobeným elektrickým proudem se začal v letech 1819-182 zabývat H. Ch. Oersted.  Na něj navázal A. Ampér a M. Faraday, který v r. 1831 dokázal, že magnetismus dokáže indukovat elektrický proud (tzv. „Faradayův zákon“). Zásadní význam pro bezdrátovou komunikaci měl J. C. Maxwell, který v r. 1864 prezentoval svoje rovnice, kterými předpokládal existenci elektromagnetických vln. Prezentoval tak svou „Teorii šíření elektromagnetických vln“ a předpověděl i jejich rychlost (310 740 000 ms^-1). Jejich existenci pak uspokojivě potvrdil H. R. Hertz v r. 1887, který detekoval tzv. „Ultra High frequency“ (UHF) rádiové vlny (anténou pro krátké vlny).

Na Hertze navázal italský vědec Marconi, který chtěl použít rádiové vlny k vytvoření „bezdrátového telegrafu“[4]. Marconi se svým přístrojem uspěl (pro nezájem v Itálii však musel odcestovat do Londýna, kde získat pozornost Britské pošty). V r. 1897 poté úspěšně odeslal zprávu v Morseově kódu na vzdálenost 6 km. O měsíc později poslal v historii první  bezdrátovou zprávu přes vodu na vzdálenost 14 km. V r. 1901 se mu podařilo poslat signál/zprávu přes Atlantik. Poté nastalo období vývoje a snahy o zlepšení jednotlivých vysílačů a přijímačů (souhrnně – antén). Pokrok přinesla elektronka v r. 1904.

Další pokrok (jak už to u technologií bohužel bývá) přinesla Druhá světová válka. Konkrétně se jedná o r. 1947 kdy se objevili první teoretické návrhy buňkových rádiových systémů (první analogový rádiový systém byl vyzkoušen v r. 1961). V tomto roce došlo i k vynalezení polovodičového tranzistoru v „Bellových laboratořích“. První tranzistorové rádio, které bylo uvedené na trh za přijatelnou cenu, bylo vyrobeno v r. 1954 v Indianapolis. Jednalo se o model „Regency TR-1“, který byl dostupný za cenu 49,95 USD. Pak přišla myšlenka vytvářet integrované obvody. První byl vyroben v .r. 1959 ve společnosti „Texas Instruments“ a poté následovala stále větší miniaturizace a „nahušťování“ stále většího počtu tranzistorů na menší plochu.

V 80. letech se pak objevili první buňkové radiotelekomunikační sítě z nichž byla v Evropě nejúspěšnější síť GSM (před ní se v  severských zemích objevila síť NMT). Koncem 20. století pak přicházejí digitální technologie, které analogové postupně vytlačují (milníkem v bezdrátovém digitálním přenosu je spoj ALOHNET z Havajské univerzity z r. 1971).

S postupujícím rozvojem a stále větším počtem bezdrátových přenosů nastává problém s využívání frekvenčních pásem. V pásmu 2,4 Ghz pracují například domácí mikrovlnné trouby, ale i Bluetooth a WiFi připojení.